Onehdy jsem se v odborném motoristickém časopise dočetl, že Marc Marquez je tak fenomenálním jezdcem, že by závod Moto GP vyhrál, i kdyby jel na vratech od stodoly. Toto poněkud přehnané tvrzení mě pobavilo. Nic proti němu, ale nebyl by první. Už kdysi dávno jsem něco podobného totiž absolvoval na vlastní kůži já!
Jak to tehdy bylo? Psal se rok 1963. Už jsme bydleli v blanenských bytovkách, ale já se často a rád, hlavně o prázdninách vracel do babiččina domku na rohu Husovy ulice. Pro devítiletého kluka skrývaly kůlny a sklepy přece nejedno tajemství. Na opačném konci této dodnes tiché ulice bydlel Pavel. Kluk o rok mladší, který býval mým úhlavním soupeřem při všech klukovských hrách a soutěžích.
A tehdy o prázdninách všechny omráčil novou bugatkou. Tak jsme tehdy říkali všem čtyřkolovým kárám, většinou dřevěným, opatřeným kolečky z kočárků – pochopitelně různě podomácku stvořeným. Tehdy bylo snem každého kluka takové vozítko vlastnit. No a to jeho bylo téměř dokonalé. Bantamová kola, ložiska, kovový rám svařený z trubek, tapecírované sedátko s opěrkou, volant, brzdy, chyběl jen motor…
Jednu vadu ale přece jen mělo – a to tu nejpodstatnější. Ten krkoun mi ji za nic na světě nechtěl půjčit. A uznejte sami, jen se dívat jak se na ní předvádí, mě nemohlo uspokojit. Proto ve mně zrodilo zcela zásadní rozhodnutí. Musím si taky nějakou káru postavit a tomu machýrkovi ukázat! Tímto okamžikem jsem se povýšil na majitele, konstruktéra i jezdce v jedné osobě. Jenže čeho? Na pomoc okolí jsem spoléhat nemohl a navíc, kde vzít materiál? Moje mozkové závity pracovaly naplno dnem i nocí. Ve svých snech jsem řezal, piloval, brousil a šrouboval…
Rána ovšem přinášela kruté vystřizlívění. Navíc jsem si byl vědom, že moje manuální zručnost už tehdy nepatřila k mým silným stránkám – což ostatně zůstalo dodnes nezměněno a navíc, i svým technickým myšlením jsem dospěl maximálně ke skobě a kladivu. Vše však vyřešily další návštěvy u babičky. V kůlně jsem našel to nejdůležitější. Čtyřl kolečka i s oskami pocházející z proutěného kočárku. Jenže jak postavit šasi? Jako naschvál, ne a ne najít vhodné desky. Buď byly krátké, nebo křivé, zkrátka pech.
Až jednou. Procházeje kolem zrušeného kozího chlívku, padl můj zrak na jeho vrátka. Panebože to je ono! Okamžitě jsem je vysadil z pantů a hajdy s nimy do kůlny – totiž pardon – do konstrukčně vývojového oddělení. Délka i šířka seděly. Ani esteticky to nevypadalo nejhůř, pravidelné babiččiny nátěry vápnem svoje splnily. Několik mušinců a pavučin odstranil rejžák. Výřezy pro rejd jsem pilkou zvládl. Práci mi dalo vyvrtat dědovou starou ruční vrtačkou otvor v podvozku a desce, která měla sloužit jako otočná přední náprava a tu pak pomocí dvacítky šroubu s maticí spojit se šasi. Tím je jasné, že moje kozí formule měla jen nožní řízení. Na volant nezbylo kolečko a řetězový převod taky nebyl. Nevadí, v jednoduchosti je krása. Zbývalo jen připevnit osky s kolečky, což jsem vyřešil pomocí zatlučených a ohnutých hřebíků. Že jich mělo být asi víc jsem zjistil až později…
Brzdy moje vozidlo nemělo. Ty jsou přece jen pro zbabělce! Nutno ovšem přiznat, že jsem ale stejně nevěděl jak je tam dát, i kdybych je měl. No co, však to uřídím! Mým hlavním trumfem mělo být něco jiného. Ve strýcově Světě motorů jsem se dočetl, že v Americe začínají do sériových vozů montovat po vzoru závoďáků zařízení, zvané bezpečnostní pásy. V kůlně jsem našel babiččiny kšandy k trakaři, které byly okamžitě nožem zkráceny na potřebnou délku a osvědčeným způsobem pomocí hřebíků připevněny k podvozku. Ještě jsem pro jistotu přidal jeden středem napříč, takže vlastně vznikl šestibodový pás. Hotovo! Nemohl jsem se dočkat rána…
Nadešel dlouho očekávaný den první zkušební jízdy. Doma jsem si “znárodnil” trempský smaltovaný kotlík, co by bezpečnostní přílbu a hajdy na Husovu. Ideální konstelace – doma nikdo, babička na poli. Vytlačil jsem káru z “garáže” na dráhu, kterou tvořila polní cesta z míst, kde se dnes tyčí paneláky Písečné a asi po dvou stech metrech přešla na asfaltku, která končila u “Lipky svobody” v místech kde se prý v pětačtyřicátém setkali blanenští občané s ruskými průzkumníky.
Na kopečku jsem se vsoukal pod kšandy, které umožňovaly jen jízdu vleže, nasadil “přilbu, upevněnou gumičkou od zavařovaček dole pod bradou a rukama rozpohyboval kolečka. Začínám nabírat rychlost. Ten nádherný pocit, když se vrátka od chlívku rozjela, ten si pamatuji dodnes. Bohužel i věci následující. Teď mne ale zatím ovládal pocit jasného vítězství nad Pavlovou dokonalou bugatkou. Už vjíždím na asfaltovou část cesty. Rychlost nezadržitelně roste… bohužel chybička se vloudila.
Ta moje měla podobu malého pařezu, vlastně zbytku patky starého sloupu elektrického vedení. Byl nachlup stejný, jako světlost mého podvozku. jen osky zavazely. A já na něj najel přesně středem! Pařez to vydržel. Osky mé formule však nikoliv. Rázem zmizely kdesi daleko za mnou. Já, pevně přikurtován na chlívkových vratech pokračoval setrvačností ještě asi tři metry, když se do dráhy letu postavil obrubník. Zarazil vrátka, čímž mě postavil, abych v zápětí přepadl i s deskami na zádech do odvodňovací škarpy. Ta byla naštěstí užší než délka mých vrátek, takže “na hubu” jsem nespadl, ale zato pěkně visel v popruzích. Zespodu mi koukaly jen tenisky. Byl jsem v pasti, ze které nebylo úniku…
Dodatečně tímto po letech děkuji třem zaměstnancům adamovských strojíren, kteří jdouce po šichtě z vlaku Těchovskou ulicí domů do bytovek, uslyšeli mé nesmělé volání o pomoc a zachránili mě. Obrátili trosky a vysvobodili z popruhů. Rychle domů, ať ostuda není ještě větší. Výsledek akce? – Dvě kolečka se zlomila, dvě nebyla nalezena vůbec. Vrátka jsem rychle nasadil zpět do pantů. Svět přišel o konstruktérskou hvězdu, babička o kšandy. Nikdy se chuděra nedozvěděla, že skončily zahrabány někde hluboko v popelnici.