Prozradím na sebe něco, co celý život odsuzuji a brojím proti tomu . Já, který tvrdím, že bych nikdy v životě nevlezl na motorku bez přílby, rukavic a kožené bundy to na stará kolena udělám, snad podle zásady, že když proti něčemu jsem, tak to musím na vlastní kůži napřed poznat, abych to pak mohl kvalifikovaně odsoudit. Vím, dost chabý pokus o výmluvu…
Všechno to začalo tak nevinně, jednoho krásného letního odpoledne u stolu v naší osvěžovací základně ” Papučárna” na blanenském sídlišti Sever, která je tak blízko u našich domovů, že do ní chodíme v domácí obuvi. Odtud i její název. Ti kteří mě znají, mohou potvrdit, že motoristický sport je takříkajíc mou láskou největší. (Mé ženě to ovšem neříkejte). Nevynechám tedy jedinou příležitost k jeho propagaci. V poslední době hlavně mezi členy naší stolní společnosti, kteří až do nedávné minulosti byli ke své škodě tímto sportem nepolíbeni. Barvitě jim proto motocyklové závody přibližuji a zejména nad třetím půllitrem našeho černohorského moku se rozohňuji a moje přednášky získávají na důraze!
Zvláště, když někteří těžko zlomitelní jedinci, jako důchodce Máslo a jemu podobní začnou s protiargumentací. Jako tehdy Jožo-drevorúbač,( o kterém zlí jazykové tvrdí, že kdysi propil stádo ovcí, patřící JRD Čierná pod Bruchom a proto raději emigroval za řeku Moravu a usadil se jako napotvoru u nás v Blansku, kde si ho odchytla jedna stará panna – učitelka). Seděl s ním ještě Břéťa – přednosta stanice- přezdívaný “Posunovač” a “Chozé”- architekt, jehož jedinou realizovanou stavbou byl kozí chlívek. No, a tato trojka se do mě pustila, sotva jsem zasedl na svoje místo.
” Počúvaj, a čo je to za sport ty somár. Veď iba sedia, jednou rukou pridávajú plyn, druhou sa škrabkajú na vajcách a pak po sebe lijú šampus?!” – “Má pravdu, Čobol”, začal přisrávat na stejnou hromadu Chozé. Korunu tomu nasadil Posunovač.- ” Jasně, když je to v bedně, tak u toho usínám”. – “Vy hovada nekulturní, hokejem a fotbalem odkojený, vám to stejně nikdy nevysvětlím, nejste schopni to těma vypitejma mozečkama pochopit”- chystám se ukončit svůj protiůtok, když v tom náhle zvenčí zaslechneme známý, ušlechtilý zvuk.
To přifrčel na dnešní zasedání další člen naší stolní společnosti, můj kamarád Dan, stejný motocyklový “zblblík” jako já. Sesedl ze svého čtyřtaktního zeleného pokladu Kawasaki a už se hrne na své místo. “Konečně spřízněná duše”, pomyslím si. – “Co dneska řešíte?” ptá se, odkládaje přílbu na poličku. – ” Jdeš v pravou chvíli, právě se tady těm vemenům snažím vysvětlit krásu motocyklového sportu, ale je to jako bych házel perle sviňám. Voni jsou zvyklí tak akorát kopnout do balónu, nebo šťouchnout tágem do kulí. Nevijó, co je to za rajc, složit mašinu na kolínko do zatáčky. A dokud to nezažijó na vlastní kůži, tak tady budó furt krákat takový krávoviny jako Jožo, že se při těch závodech ti jezdci jenom vozijó.” – ” A kolko si teho najazdil, ty somár, že tak táraš, ako by si s Rossim šťal do jedného dolíka?” opáčil Jožo. ” No schválně, seděls někdy na takové mašině? ” provokuje redaktůrek okresního plátku, jehož přezdívka “Lahváč” jasně naznačuje, který že to nápoj tento původce všech možných a nemožných ptákovin preferuje. -( No zrovna mu se budu zpovídat, že mojí nejsilnější kubatůrou pod zadkem byly maximálně jawa třistapadesát.) “Já bych se s tím svým pupkem na ňu ani nevlezl “, pokouším se o chabou výmluvu.
” Tak schválně, pudem si to zkusit “, vyhrkl Dan, přezdívaný dle svého ptačího příjmení “Pták”. Takovou zradu z vlastních řad jsem nečekal! Celá společnost, včetně dosud režnou s pivem popíjejícího, rodokaps čtoucího a do debaty se nezapojujícího právníka Karla, jakoby rázem ožila v očekávání věcí příštích. ” Jasně, svez ho vola, ať ho přejdou roupy”, zněly kolem nadšené výkřiky. To už ale Pták najel se svojí zelenou příšerou před vchod do osvěžovny. Chtěje dokázat svoji pravdu, že se svýmy pupky nejsme schopni se vměstnat na úzkém a krátkém sedle, jsem se propagačně usadil za něj.
Chyba! Teď už to vím. Sotva jsem se pokusil nahmatat svýma nohama stupačky, otočil ten Ptakopysk klíčkem. Marně protestuju, že nemám helmu, že mám na sobě akorát kraťasy a tričko s krátkým rukávem a na nohou sandály. “Vole stůj!” řvu jak na lesy, ale můj hlas zaniká v řevu té japonské obludy. Seskočit se v mém věku a při mé pohyblivosti prostě nedá. ” Mamimko, pomoc!”
” No to nieje príliš dobrá farba, tá zelená. To sa budě tým leteckým záchranárom v tom lese ťažko hladať “, popichuje ten Mečiarov zmetek.- “Aspoň bude mít tady pisálek čím zaplnit černou kroniku”, obrací se na Lahváče s chmurnou předpovědí Posunovač. Bože můj, jak z toho ven? Vždycky jsem se plánovitě vyhýbal jízdě za kýmkoliv na tandemu, a teď toto…
Start!!! Cítím, jak se mi to sedlo pod zadkem snaží ujet kamsi do pryč. Objímám Ptáka a tisknu se k němu, jak opat k monstranci. Při prvním přibrždění před křižovatkou cítím, jak moje těžce zkoušené vnitřnosti pokračují kamsi k ohryzku a mandlím. Vzpomínám, co jsem dnes měl k obědu…
Plyn, brzda, ťuk a moje čelo naráží zezadu do Ptákovy hekmy. Ukládám tedy svůj leb zprava vedle jeho hlavy. Chyba! V tom momentě se totiž působením protivětru moje huba roztahuje do takových rozměrů, že by i Lucka Borhyová zbledla závistí. Dusím se! Silou tisknu zuby k sobě. Přicházejí lesní zatáčky ! Levá, pravá. levá, pravá. Cítím, jak se můj pivní mozol přelévá ze strany na stranu. Jsme v takovém náklonu, že kdyby šla kolem nějaká minisukně, tah jí vidím až do…, jo,tam.
Snažím se zahlédnout ručičku rychloměru, když náhle…flák! Cosi, o čemž jsem si zprvu myslel, že je to nějaká masařka, mi plesklo přes pravé sklo mých dioptrických “popelníků” tak, že rázem na jedno oko nevidím. Jo, hovno mucha! Při mém pokusu vyhlédnout z Ptákova zákrytu mi totiž náhlý poryv vzduchu ohrnul mé nosní dírky naruby a přes brýle mě fláknul…vlastní sopel! A že ho byla teda pořádná dávka. I na obočí zbylo…
Asi po dvou kilometrech se otáčíme a vracíme se zpět. Na můj nesmělý návrh, že to raději dojdu pěšky Pták nereaguje. Valíme z kopce. Rychlost? Kolem stoosmdesáti. V duchu už vidím svoje orgány rozvěšené po okolních svodidlech. Proud vzduchu mi nafukuje kraťasy tak, že mi snad nachladne i ten můj kamarád, v tom okamžiku ještě menší než malý. Ale co, po dnešku už ho stejně nebudu potřebovat. Cítím, jak mi adrenalin vytéká ze všech tělních otvorů. Až později zjišťuji, že z jednoho mi vytekl adrenalin barvy hnědé!
Dojíždíme k osvěžovně. Stojíme! Klepu se, mám zimnici. Prsní bradavky mi stojí tak, že by mi i je okukovala i Dolly Buster. Při pokusu o co nejelegantnější sesednutí se ještě praštím nohou o stupačku. ” A čo si taký volaakýsi bledý? Hádam si sa neposral?” – “Né, ale vodtekla mě plodová voda, ty podtatranský hovado!” Otázky mých “kamarádů” neberou konce. Já si však spěchám domů převléknout ten zahnědlý adrenalin, či co to je… Po chvíli se vracím do Papučárny, abych spláchnul ten žážitek. Pták se jen culí. ” Pánové, velice vám všem doporučuji podobnou projížďku. Aspoň poznáte, co je to láska k motosportu.”
P.S. Ještě dva dny jsem si párátkem vyškraboval mušší zbytky ze zubních škvír.