Je páteční ráno, den s velkým D. Po roce nekonečného čekání je zde zase ten nejkrásnější víkend roku. Víkend Grand prix. Sedím ve voze společně s Lahváčem a vítězem čtenářské soutěže Danešem. Roli taxikářky na sebe pro dnešek vzala jeho sympatická žena Inge. Posádku doplňuje jejich sedmiletý syn Šimon, který už vstřebává první písmenka abecedy minibikového jezdce.
I to počasí jako by si uvědomovalo význam okamžiku. Obloha jako šmolka. Zakrátko je před námi cíl cesty. Automotodrom. První kontrolu nad Žebětínem projíždíme bez problémů. Visačka dělá divy. V zápětí druhá kontrola, stejný výsledek. Ještě nám rukou ukazují, ať jedeme dál. Paráda! Vzpomínám na roky minulé. Na to, kolik jsem musel vyvinout úsilí a invence, potřebné k překonání podobných kontrol, pokud jsem se chtěl dostat do depa. A teď nám málem salutují. Dobrý pocit!
Projíždíme pod tratí a v mžiku je před námi brána do ráje. Tedy toho motocyklového. Vystupujeme z vozu a vyzbrojeni visačkami týmu WCM Blata na krku, procházíme kolem jindy tak přísně nesmlouvavých bodyguardů. Vzájemná výměna úsměvů a jsme tam. Konečně! S údivem zjišťuji, že i po šestatřiceti letech od mé první návštěvy depa, tehdy ještě na starém okruhu, cítím naprosto stejné klukovské rozechvění. Asi opravdu něco bude na tvrzení, že muži nestárnou. Toho pohledu na barevný svět s názvem Grand prix se asi do smrti nenabažím.
Tak tedy vpřed! První rychlou orientační prohlídku paddocku máme za sebou. Trochu nám dává práci najít kamion týmu WCM Blata. V jejich boxu právě vrcholí přípravy obou strojů na první trenink. Proto nechceme rušit a vydáváme na konec boxů ke svodidlům, sledovat průjezdy pilotů stopětadvacítek, kterým za chvíli končí jejich první treninková jízda.
Začíná trenink MotoGP. Jdeme si s Lahváčem na chvíli sednout na hlavní tribunu. Usrkáváme předražené Starobrno. Dole před námi se za ohlušujícího řevu a bezmála třísetkilometrovou rychlostí řítí rudé Dukny, zelené Kawky, modré Zuzanky i celé hejno Hondic a Yamah… Bayliss, Hayden, Nakano, Rossi…
Koutkem oka pozoruji Lahváče. Všesportovní nadšenec, ale motorky viděl akorát v televizi. Zde je poprvé v životě. Výraz jeho tváře napovídá hodně. Přesto mě zajímá jeho první, bezprostřední dojem. ” Tak co ?”, ptám se. – ” Ty vole, v životě bych neřekl, jak ta bedna zkresluje. Ten pocit ze skutečné rychlosti je tady fantastický!”
Náš hovor v zápětí ukončuje havárie jezdce v poslední zatáčce před cílem. A tím jezdcem není jen tak někdo! Sám velký Doktor Vale. ” Kruci Lahváču, ty máš ale kliku ! Jseš tady poprvé a hned vidíš Rossiho na zemi.” Ještě sledujeme, jak jezdec v zápětí přebíhá trať a směřuje k boxům. Být to někdo jiný, mastná pokuta ho nemine. Odcházíme zpět do paddocku.
Trenink Moto GP zvolna končí a je třeba udělat všechno pro to, aby se malému Šimonovi splnil jeho dětský sen. Získat autogram Rossiho! Podobný záměr však mají i desítky dalších zájemců. Je tedy třeba zaujmout strategické postavení v davu, jako první předpoklad k úspěšnému splnění našeho cíle. Stavím se proto těsně k pootevřeným dveřím boxu. Záměr je jasný. Být první, kdo ho zastaví na jeho zhruba desetimetrové cestě koridorem fandů ke kamionu. Šimona stavím vedle sebe a udílím mu taktické pokyny. Jeho táta “jistí” druhou steanu uličky.
Než po skončení treninku Rossi vyjde ven z boxu, uplyne ještě nekonečných čtyřicet minut. Dav houstne. Ze svého postavení vidím pootevřenými dveřmi, že Valentino stále dává informace technikům svého týmu. Konečně vychází! ” Vale prego, uno autograffo” , rychle nastavuji jednou rukou fotku k podpisu, druhou před sebe tlačím Šimona. Nastavuje Rossimu svoji žlutou čepici, na níž se jezdec s úsměvem rázným tahem zvěčňuje. Pak ještě dává jeden autogram a za doprovodu blesků z fotoaparátů rychle mizí v útrobách kamionu. Představení končí, dav se zvolna rozchází.
Pozoruji Šimona, jak hrdě ukazuje tátovi svůj “úlovek”. Výraz jeho očí mne znovu vrací o ty čtyři desítky let zpátky. Znovu vidím podobného kluka v teplácích a s teniskami na nohou. Čas se na okamžik zastavil. Ten výraz prchavého okamžiku štěstí je identický… dnes je Králem paddocku on.
Blíží se dvanáctá hodina, čas kdy se před námi otevře pro běžné diváky zapovězená komnata. Box týmu WCM Blata. Zdravíme se s Pepou Liškou, který nás uvádí dovnitř. Seznamuje nás se základními informacemi o činnosti všech mechaniků, i o technických záležitostech týkajících se obou strojů, které nyní odpočívají rozebrané na stojáncích. Už na první pohled je zřejmé, že se jedná o malý soukromý tým s omezeným rozpočtem, zatím používající rámy Harris s motory Yamaha. Ve vzduchu je cítit i určitá nervozita a zklamání z toho, že se firmě Blata, přes veškeré úsilí zatím nepodařilo dokončit a ve světové premiéře právě v Brně nasadit slíbený stroj Blata V6.
Naše zážitky to však v žádním případě nesnižuje. Zvláště Šimon se zde pohybuje jako doma. Mechanici zatím kompletují oba motocykly k další jízdě. Jeden ze strojů je vytlačen před box a za ohlušujícího řevu, valícího se z výfuků je zahříván jeho motor. Lahváč mi zoufalým gestem naznačuje, abych se k němu naklonil. Řve mi do ucha:” Tak toto je ta tvoje nejkrásnější hudba”? – “Jistě, kam se hrabe Beethovenova Devátá”. Lahváč jen rezignovaně kroutí hlavou a zacpává si uši.
Nevynechávám jedinou příležitost rozšířit si sbírku autogramů. Na každém kroku potkávám osobnosti ať už doby současné, nebo minulé. Puig, Cecchinello, Capirossi… při krátkém setkání žádám o autogram i legendárního komentátora Eurosportu, zavalitého, vousatého Angličana Julliana Rydera. Na oplátku mu chválím jeho způsob komentování. Děkuje, je viditelně potěšen. Rovněž jeho kolega a bývalý jezdec Randy Mamola se stává mou kořistí. Fotíme se i se sympatickým Japoncem Shinyou Nakanem. V hospitality jednotlivých týmů si bereme plakáty i fotky jezdců. Pamatuji při tom i na kamarád z naší “Papučárny”.
Čas je neúprosný. Lahváč musí napsat článek o naší návštěvě GP a ještě dnes ho odevzdat. Vyprovázíme ho k “Céčku” a chvíli sledujeme trénující jezdce. “Tak co, jak se ti to líbilo?”.- vyzvídám. “Jsem překvapený z toho, jak taková obří akce funguje”, pokyvuje uznale hlavou. Za chvíli pro něj přijíždí auto a my , už bez něho se vracíme zpět do paddocku. Jdeme zpět do “našeho” boxu, kde máme domluveno setkání s oběma jezdci týmu, Italem Battainim a Angličanem Ellisonem. Předávám jim jejich karikatury, které jsem jim nakreslil. Oba se náramně baví. Na oplátku nám dávají svoje fotky a ještě se s námi společně fotí.
V kapse mi zvoní mobil. Ženský hlas se mi představuje jako redaktorka MF DNES. Prý by se mnou chtěla udělat rzhovor pro pondělní vydání! No to mě pos..! Proč se mnou, jak na mě přišla? Prý o mě četla článek, který napsal Lahváč a že prý by to bylo zajímavé téma. Zakrátko mě volá její kolega fotograf, prý potřebuje udělat moji fotku. Za pár okamžiků jsem nucen v paddocku “pózovat” před jeho objektivem. Sebekriticky však musím přiznat, že s určitou dávkou ješitnosti. Užívám si zkrátka svých pět minut “slávy”. Dnes jsem už druhým “Králem paddocku”
Treninkový den pomalu končí. Procházíme zvolna k východu, když na mě německy volá jeden z fandů, stojící za plotem parkoviště. Posunky naznačuje, jestli bych mu nepodal přes plot plakát, který ležel ve stojanu u nejbližšího kamionu. “Moment, bitte”, odbíhám ještě k sousedním stanům, kde beru další plakáty a celou roli mu pak podávám. Vděčně děkuje. Mám dobrý pocit. Vždyť kolikrát v minulosti jsem takhle já sám žadonil…
Odjíždíme domů plni dojmů. Jen škoda, že se už nebudu moci letos pochlubit tomu, který mě před lety sem do Brna přivedl poprvé – svému tátovi. Snad se bude z té “hořejší” tribuny dívat.
Večer mně čeká v naší Papučárně ještě ten rozhovor pro MF. Ale hlavně sobota a neděle. Grand prix. Moje čtyřicátá…