Pokaždé, když sleduji v televizi přímý přenos některé Grand Prix, nenechám si ujít ani závěrečný ceremoniál vyhlášení vítězů. Zářící úsměvy, sprchování šampaňským, hymny… Á propos, hymny! Při současném diktátu médií a cenách vysílacích časů, z nich mnohdy zbyly jen útržkovité náznaky několika tónů. Často se mi při podobném ceremoniálu vybaví zážitek z brněnské Velké ceny, někdy z konce sedmdesátých let.
Tehdy zde bývaly zcela běžné dvousettisícové návštěvy diváků, z nichž značná část přijížděla z tehdejší NDR. Po vyřazení jejich okruhu Sachsenring z kalendáře MS to pro ně byla jediná možnost, jak vidět souboje nejlepších jezdců na vlastní oči. Jejich masové nájezdy ovšem vyžadovaly i příslušná bezpečnostní opatření. Byla totiž doba tuhé “normalizace”.
Toho roku se závody opravdu vydařily. Krásné a dramatické souboje o vítězství, nádherné letní počasí. Všechny jízdy jsou odjety, zbývá jen závěrečný ceremoniál vyhlášení vítězů závodu sajdkár, jimiž se stala dvojice Steinhausen / Kallauch. Davy diváků kolem trati se pomalu začínají rozcházet ke svým domovům. V okruhovém rozhlasu ještě místní komentátor popisuje dekorování vítězů a z amplionů se linou známé tóny státní hymny Německé spolkové republiky.
Tak jak bývávalo dobrým zvykem, kroky ustaly a diváci sejmutím pokrývky hlavy vzdávají čest vítězům a jejich hymně. I já se zastavil. Naproti mně u svodidel obložených balíky slámy, stál v zelené uniformě příslušník VB (pro ty mladší – policajt). Používaný výraz “rameno spravedlnosti” nebyl v jeho případě zcela přesný – výstižnější by bylo ” Břuch spravedlnosti”. Tento poněkud prostorově výrazný orgán zaujal při tónech zmíněné hymny postoj známých “pracovnic” z E 55. Bok mírně vyvrácený, rozepnutá bundokošile, pod ní děrované vasilo marně zakrývající chlupatou hruď a tím méně jeho “air bag”. Palce zaklesnuty za opasek, čepice ležérně posunutá do týla odhalovala jeho silně opocené čelo. Bez zájmu přehlížel okolí. Byl rád, že mu končí celodenní šichta a už se viděl u oroseného džbánku, hymna, nehymna, natož ještě kapitalistů z NSR!
Kde se vzal, tu se vzal, přistoupil k němu asi dvacetiletý mladík. Typická figurka, vhodná pro lustraci na každém nádraží, nebo v hospodě IV. cenové skupiny. Do půl pasu svlečený, pokérovaná ramena, bermudy v barvách britské vlajky, na zádech usárnu, na nohou kanady. Očividně posilněn několika kelímky Starobrna. Následující děj vzal nečekaný, ale o to zajímavější spád.
“Poslóché, ty kliftóne, dyž hrajó ruskó hymnu, to by ses posrál, jak budeš vyšponované salutovat, co?” vmetl Břuchovi do jeho masité tváře. Ten se údivem nad nastalou situací zmohl pouze na vyštěknutí naučeného: “Váš občanský průkaz!” – “Naser si, ty hovado!”, zazněla jadrná odpověď onoho mladíka, doprovázená bleskurychlým pohybem ruky, připomínajícím otcovský pohlavek, jehož následkem se “Břuchova” pokrývka hlavy ocitla na zemi. Následovalo mocné dupnutí kanady. Ozval se zvuk, jako když šlápnete na prázdný kelímek od jogurtu. To puknul ten kšilt oné brigadýrky…
Zcela pochopitelný byl rychlý mladíkův ústup ze scény. Jen se tak prosmýkl davem okolostojících, který ho rázem pohltil. Nějaké pronásledování bylo zhola nemožné. Celá ta akce, kterou zde poněkud rozvláčně popisuji, trvala v reálu několik málo vteřin. Dodnes vidím tu marnou “Břuchovu” snahu, zformovat tuto poničenou součást uniformy do přijatelné podoby. Na těch několik kouzelných okamžiků, které režíruje sám život, si často s úsměvem vzpomenu vždy, když slyším někde hrát hymnu na počest vítězů.