Sedím v obývacím pokoji. Obloha za okny zvolna tmavne, přichází podvečer. Pozoruji svého vnuka Kubíčka, jak projíždí v sedle své plastikové motorky všemi místnostmi bytu. Odráží se svými tenoučkými nožičkami a s nevšední bravůrou vybírá všechny zatáčky. Vydává přitom zvuky, o nichž ví, že k tomu jaksi patří. ” Én en, ééén!” Přivírám oči a vidím podobného kluka drandícího na staré tříkolce po důvěrně známém dvorku… Vzpomínky. Je to tak dávno. Dají se oprášit, zbavit nánosu zapomnění? Jak to tenkrát vlastně bylo?
Mé první setkání s milovaným motoristickým sportem přišlo dříve než moje povinná školní docházka – tedy někdy koncem padesátých let. To jsem se takhle jednoho podzimního odpoledne vypravil se svojí babičkou do lesa na pravidelný sběr šišek na topení. Na zpáteční cestě mi neunikl podivný ruch na okraji lesa v místech, kde se říkalo Čertovka. Byla to hluboká rokle, částečně zarostlá křovisky šípků a trnek, na jejímž dně protékal malinký potůček a lemovala ji políčka místních sedláků a záhumenkářů. Sem tam tu rostly plané švestky a jabloně.
No a právě na dně té rokle stálo auto blanenských hasičů, společně s dalšími vozidly. Nějací lidé roznášeli po stráních a mezích kůly, staré pneumatiky, natahovali provazy a zabodávali do země papírové praporky na špejlích. Jiná skupina zase stloukala z trámů a prken jakési pódium, či tribunu a stavěla stožáry s vlajkami.Do toho všeho vyhrávala hudba z amplionu, umístěného na zmíněném hasičském voze – na červeno natřeném veteránovi Dodge, který tu asi zbyl po Američanech.
Co mě však zaujalo nejvíc a na co jsem civěl jako to pověstné tele na nová vrata byl muž na motocyklu, který jezdil za ohlušujícího řevu roklí sem a tam. To bylo panečku něco! Při každém přidání plynu za ním vyletěl gejzír drnů a hlíny a při přejíždění různých teréních zlomů létal vysoko ve vzduchu. Domů jsem se vrátil s očima navrch hlavy a překotně začal vyprávět o tom, co všechno jsem tam viděl. No a když táta řekl, že tam budou zítra terénní závody (výraz motokros se tehdy ještě nepoužíval ), bylo toho večera moje usínání velmi, velmi dlouhé…
Ráno mě probudil nezvyklý ruch. Pod okny našeho domku na rohu jindy tak tiché ulice, kterou když v březnu náhodou projelo auto, tak měly místní báby do konce května o čem mluvit, tak touto ulicí jezdilo jedno auto za druhým, táhnouce za sebou přívěsné dvoukolové vozíky. Na nich byly upevněny barevné motocykly, jejichž pneumatiky připomínaly zubatou pilu. A mezi tím vším davy lidí, směřující do kilometr vzdálené Čertovky. A tak, vybaveni chleby s máslem a salámem, v ruce vojenský dalekohled, vyrazili jsme i my. Táta, starší brácha Pavel a já. Kousek za Švédovou zahradou stál u polní cesty stůl, kde pořadatelé s červenou páskou na rukávech vybírali vstupné 6,- Kčs za které dali tátovi vstupenku a startovní listinu. Číst jsem tehdy pochopitelně ještě neuměl, z čísel jsem znal akorát jedničku, ale to vůbec nevadilo. Od čeho tu byl táta?
Už z dálky bylo vidět velký zelený vojenský stan v parkovišti závodních strojů. Tolik osobáků, náklaďáků a dodávek pohromadě jsem do té doby ještě neviděl. A těch lidí! Ale v hlavní roli byly motorky. Některé měly zelené tabuky, jiné žluté. Byl jsem poučen, že ty zelené jsou dvěstěpadesátky a ty druhé pětistovky. Houby jsem tomu rozuměl, ale bylo to prostě tak a tak jsem si to zapamatoval.( Na rozdíl např. od Ohmova zákona, až do dneška). Stejně jako to, že některé jsou Jawy – ty červené, bílé byly zase Čezety. Mě se však nejvíc líbily černá Esa, jejichž hluboký zvuk připomínal střelbu z kulometu. Ten jsem sice do té doby ještě nikdy neslyšel, ale když to všichni říkali, tak to asi musela být pravda.
Sedli jsme si na stráň, odkud byl výhled skoro na celou trať, včetně místa startu. Stejný nápad jako my však měla i spousta dalších diváků, takže stráň se za okamžik zaplnila do té míry, že hlavní tátovou starostí bylo, abychom se mu někde neztratili. Závody byly zahájeny hymnami. Naší a Sovětskou. Inu rok 1959. Následoval projev nějakého pána v obleku s vázankou. Prý ředitel závodu. Ten mě hrozně nudil. Jedak jsem nerozuměl, o čem mluví, ale hlavně jsem se nemohl dočkat, až TO začne. Trpělivost nejen růže přináší…
Po chvíli se začaly z parkoviště ozývat zvuky, při nichž v mých dětských žilách krev tuhla obzvlášť dobře. Ježili se mi snad i dosud nenarostlé chlupy a husinu jsem měl jak lentilky. Úzkou lesní cestou začali závodníci najíždět k místu startu, které představovala bílým vápnem nalajnovaná čára. Konečně! Jezdci, oblečeni vesměs podle tehdejší módy do montérek s laclem, kostkovaných flanelových košil, u krku nezbytné puntíkované šátky, vyzbrojeni koženými bederními pásy a vysokými botami, v barevných přílbách “vajíčkách”, se stali pro mne absolutními hrdiny. Už žádný Hajaja, Spejbl a Hurvínek! Ne! Od teď už jen závodníci na motorkách. Od té doby jsem jich viděl už stovky, tisíce, ale na tyto první nikdy nezapomenu.
Řadili se jeden vedle druhého, zahaleni do oblaků modrého kouře z výfuků. A tehdy se to stalo! Poprvé jsem ucítil tu omamnou vůni spáleného ricinového oleje, pro nás, motoristické pošuky tu nejvoňavější ze všech esencí, která mě prostoupila na celý další život a která mi bohužel dnes díky tlakům různých zelených “ochránců” tolik chybí…
To už však hluk motorů dostoupil vrcholu a když se ve startérově ruce mihnul bílý praporek, celé stádo asi dvaceti strojů vyrazilo vpřed. Dnes už si pochopitelně nepamatuju, kdo tehdy ten závod vyhrál. Zůstala jen nesmazatelná vzpomínka na nádherně barevnou podívanou, při které se tajil dech. Vzpomínka na “můj” první závod, vrytá ani ne tak do paměti, jako spíše do srdce. Vzpomínka na první klukovskou snahu, dostat se po závodě co možná nejblíž, sáhnout si na tyto moje nové hrdiny a jejich stroje, na touhu mít jednou doma také takový krásný zlatý věnec se stuhou, věnec vítěze…
V pozdějších letech, už jako školák, jsem rád pomáhal s ostatními blanenskými kluky při vytyčování tratí dalších ročníků blanenských motokrosů, kde startovaly i tehdejší hvězdy jako českoslovenští reprezentanti Dubšík, Štaud, Strnad či Halm. Ale i řada dalších. Komárek ze Zbrojovky Brno, bratři Chloupkové ze Svitávky, Cvešper ze Zlína. Nesmím zapomenout na populárního “ježka” Milana Šobáně z Uh. Hradiště, který ve svých motoristických začátcích také v Blansku jeL. Později přešel na silnici a dotáhl to až k bodům z Mistrovství světa! My kluci jsme se tyto naše hrdiny snažili aspoň napodobovat, když jsme sjížděli některé partie trati na kolech.
Škoda, že se v 70. letech, kdy byla krátce obnovena tradice těchto motokrosů, nezdařil záměr vykoupit pozemky od soukromníků a vybudovat zde permanentní motokrosovou trať, jaká třeba vznikla ve Vranově u Brna. Dnes už je rokle Čertovka minulostí. Při budování sídliště Písečná ji z větší části zavezli a tak zmizela do historie spolu s blanenským motokrosem.