Michal “Indi” Dokoupil patří k české motocyklové špičce na přírodních okruzích. Tento rozhovor byl pořízen na Motosalonu v Brně na prahu sezony 2018
Michale co plánuješ na letošní sezonu
No tak vlastně IRRC se nezúčastním z toho důvodu, že zaprvé je to hodně finančně náročný pokud se chcete zúčastnit i jezdeckého mistráku? …to nebudu ani zmiňovat, všichni víme že motorsport je o penězích. Nicméně rozhodli jsme se tak i vzhledem k tomu profilu těch tratí, jde o to že když jedeš na Ulster Grand Prix a stojíš na gridu a uvědomíš si historii té trati, kdy v šedesátým druhým Franta vyhrál na Jawě František Šťastný) a všechny ty pecky, jaká historie na Tebe dýchá, tak samozřejmě ten závod pojmeš úplně jinak – cítíš se v tu chvíli jakoby reprezentant. No a to mi i trošku chybí na tom IRRC, ta historie se tam pro mne neprolíná a já mám strašně rád historii celkově, motoristickou jakoukoliv. A líbí se mi to, měli by se tradice uznávat, dodržovat a měli bychom si toho vážit.
Hořice a Těrlicko tedy budou vyjímkou?
Hořice beru jako tradiční závod, výbornej. Když to vidíš v těch starých dokumentech, kdy to Franta i komentoval v pozdějších dobách neskutečně výborně, kdy tam byly hvězdy světového kalibru, Jánoš Beck a tak dále. A Těrlicko to samé, jdeš zpátky a vidíš, že to bylo dřív opačně, všechny tyhle věci na mě jako hrozně dobře působí, mám pak větší pocit že závodím něco co má význam a říkám si…je to hloupý že to takhle řeknu, ale dá se říct že když se zabiju na Ulster Grand Prix…máš v sobě plno myšlenek, řekneš si aspoň jsi jel něco co mělo koule a nezabil jsem se tady na nějakým pouťáku.
Když si vezmeš v tom Těrlicku když se tam zabil ten Adrian McFarland, tak to bylo ještě větší, protože vlastně on se zabil, měl tam rodinu, dítě a já jsem pak vyhrál ten závod po něm, dal jsem jí a tomu dítěti pohár a to byly pak emoce rozumíš, pak jsem si říkal ty vole, je to neskutečná oběť, když vidíš, jak ti Irové ten sport mají v sobě hluboce zakořeněný, váží si té historie. Všude kde jezdíme, tam Franta jezdil, v tom Irsku si ho pamatují „Frankie very nice champ“, ti starší lidi ti řeknou „Jo on byl tady, šel tady na exkurzi do továrny na whisky a líbilo se mu tam“ a takový ty věci, nebo jsem potkal lidi z anglického Jawa klubu, kdy jsem potkal přímo člověka co mi ukázal Jawu kde měl výfuk který půjčil Frantovi na Ulster Grand Prix na motorku. Takže tady ty všechny věci, momenty, kdy se setkáš s nějakou historii Tě k tomu značně přikovaj, nemáš vlastně potom důvod, tím že už jsem starší a je mi skoro 40, nejsem taková ta nová generace … těhle kluků, kdy je pro ně Moto GP a všechno tohle něco, a mají šanci k tomu přičichnout, já už samozřejmě ne. Mělo by se to myslím si pořád držet, a vážit si toho že máme někoho, kdo to pořád jezdí nějak slušně a není to o tom „On tam zase jel nějakej Čech a zase se zabil“
Je to tedy ta atmosféra která tě do Irska tak táhne?
Když se na něco zeptáš, tak většina lidí ti jako upřímně osloví, když se potkám na toaletě s Johnem McGuinnessem a takhle takhle mu řekneš „Hello John, jak to šlo?“rozumíš. S borcem …co to vyhrál si tam úplně na férovku povídáš o životě „Jo to víš, je to hoňka“ a je to super, je to jak říkáš ty a to je na tom to sympatický a o to já usiluju aby se to moc nevytrácelo, protože ta doba je zlá a tím že všichni potřebují peníze, každý ten tým se snažím urvat si co nejvíc a jsou tam zákulisní boje, které třeba fanoušci úplně nevidí, ale ono to ve finále škodí tomu sportu celkově, jezdci se každej stará sám o sebe a už nezbývá čas ani energie podporovat celkový ten sport jako takový a nějak tomu pomáhat, kdyby se nad tím lidi takhle zamysleli a ti jezdci by si řekli pojďme něco získat společně, pojďme to udělat populární, tak potom samozřejmě přitáhneš spoustu velkých firem, který na to uslyší. Pokud by se jezdci domluvili „Pojďme získat jednoho sponzora pro všechny“ že by ten sponzor zaplatil všem startovný do jedné třídy. Všichni co by jeli tu třídu, tak budou mít povinnou třeba jak je to třeba na Manu. Na Manu když jedeš (insert název závodu here) což je slavný závod, dostaneš tam samolepku (insert název samolepky here) což je dopravářská společnost na (insert název závodů here). Všichni co jedou tak to mají a samozřejmě ta firma zaplatí pak všem, tomu co to pořádá, dá nějaký obnos peněz který se investuje do těch jezdců a tady ten princip je jediný princip který ti přitáhne peníze abychom my všichni jako sportovci to mohli dělat. Na Manu tam letos byla účast 300 tisíc lidi navíc, co přijeli, takže si vem že ostrov kde normálně žije x tisíc lidí tak dalších 300 ti tam připluje. Takže obrovská show neskutečného kalibru a samozřejmě se na tom rejžujou neskutečný peníze, přitahuje to mediální pozornost, je to jeden z posledních závodů takového kalibru, takže samozřejmě tu pozornost si to získá. Jsou tam boje o zdraví, bezpečnost, je v tom hodně věcí zainteresovaných, každý má svoji lobby, jsou firmy který lobbují proti tomu, a pak jsou firmy, který lobbují pro to. Je v tom pak těžký najít nějaký konsenzus kdy všichni, aby se shodli na něčem a dávalo to smysl všem. Pokud to nebude show a nebude to vydělávat peníze, tak to skončí. Je to tak všechno provázaný a celý to na tom stojí. Ty tam můžeš přijít jako novinář a jsi v tom dění ale ten svět je takový hodně sterilní, tam se nedostaneš nikam a tady se dostaneš do kuchyně, kam bys potřeboval, když jsi slušnej normální člověk tak se tam dostaneš a nepotřebuješ k tomu novinářskej průkaz. To je to úžasný, kdy tě to tam do nekonečna drží a je ti jedno že se u toho můžeš zabít, umřít můžeš vždycky. Říkám si je to risk, ale co mám dělat, kdybych bral všechno jako risk, tak tady budu chodit v obalené kouli aby se mi náhodou něco nestalo. Risk jsem si nastavil do nějakých mezí, žiju s tím, je to zdvojnásobené přítelkyní, jezdíme oba dva, je to těžký myslíš na to aby se něco nestalo tomu druhému, o tebe samotného ti nikdy nejde že by jsi to řešil, chceš abys dojel ale máš větší strach o partnera, to je jasný.
Michale děkuji za rozhovor.
Rozhovor přepsal Dominik Nikola