Dovolím si přidat pár osobních vzpomínek na událost, která ve svém důsledku zapříčinila na dlouhé roky úpadek silničního motocyklového sportu v naší zemi.
Leden roku devětašedesátého byl studený. Politické události loňského léta způsobily, že život se vracel k normálu jen velmi těžce. Sport byl zatlačen do pozadí zájmu veřejnosti. I proto mohla někomu zcela uniknout drobná zprávička v denním tisku, která oznamovala, že v Praze došlo k podpisu smlouvy o startech předního britského motocyklového závodníka, mistra světa z předchozího roku Billa Ivyho, v sedle čtyřválcové dvoutaktní třistapadesátky Jawa. Velkou zásluhu na uskutečnění tohoto kontraktu měl iniciátor celé akce, František Šťastný.
Tato informace na mě zapůsobila jako úder blesku. Bill Ivy, můj oblíbenec a idol na naší Jawě?! Nechtělo se mi té zprávě ani věřit. Netrpělivě jsem čekal na další podrobnosti. Není to jen další z řady novinářských “kachen”? Nebyla… V březnu byly oznámeny další podrobnosti o vývoji tohoto stroje i okolnosti podpisu smlouvy, dle které měl Ivy společně se Šťastným startovat pravidelně ve všech závodech sezóny, s výjimkou anglické Tourist Trophy na ostrově Man.
Nemohl jsem se dočkat začátku sezóny. Zdálo se mi, že se čas nekonečně vleče. Vůbec jsem nedokázal odhadnout, jaké šance bude mít naše Jawa v soubojích s konkurencí. Moje zbožné přání, aby někdo konečně “vyprášil kožich” Agostinimu a jeho MV Agustě, bylo spíše z oblasti science-fiction. Pravda, loni v Brně se Franta s touto Jawou předvedl v dobrém světle, když obsadil třetí místo za Agem a Rosnerem. Jenže to byl celkem ojedinělý výsledek, podpořený vynikající Frantovou znalostí domácí trati, i deštivým počasím, které výkonostní rozdíly přece jen trochu smazává.
Průběh dvou prvních Velkých cen, na kterých startoval Ivy s Jawou však vzbudil zaslouženou pozornost. V premiéře na španělském okruhu Jarama u Madridu sice ještě Ivy pro poruchu karburátoru závod nedokončil, ale následující Velká cena NSR na Hockenheimringu přinesla senzaci: Ivy druhý, Šťastný třetí! Nizozemský Assen po dlouhé době zažil, že se musel Agostini během závodu někomu dívat na záda. A tím někým byl právě Ivy! V cíli byl Ago sice nakonec těsně první, ale Ivy ho donutil jet skutečně naplno. Najednou bylo všem jasné, že mu vyrostla tvrdá konkurence.
Rázem se zvedla obrovská vlna zájmu nejen mezi odborníky, ale i v celé sportovní veřejností. Tištěná média se záhy začala předhánět v otiskování článků, fotografií i prognóz. Připomínalo to dobu ze začátku šedesátých let, kdy slavili své nevětší úspěchy Šťastný s Havlem. Jako mávnutím kouzelného proutku se vyrojili odborníci, kteří probírali nejnovější zprávy, výsledky, zaručené tipy a vyhlídky na to, jak to dopadne. Odpověď na všechny tyto otázky měla přijít nečekaně brzy…
12. července byla sobota. Jasná obloha bez mráčků věštila nádherný letní den. Teplo, začátek mých posledních školních prázdnin,zkrátka pohoda. Co víc si přát. Toho dne jsme s tátou brzy ráno vyrazili do lesa nasbírat lišky na praženici. V lese panoval příjemný chládek a náš košík se plnil. Kolem desáté jsme dorazili až k výletní restauraci na Obůrce. Ta však byla ještě zavřená, tak nám nezbývalo, něž si koupit limonádu v místním konzumu. Chvíli jsme sledovali kombajny na poli za vsí. Na zpáteční cestě se náš hovor stočil na blížící se brněnskou Velkou cenu, která náš čekala už za týden. A nejen ona. Hned zítra, v neděli byla na programu Velká cena NDR na Sachsenringu, která byla, světe div se, vysílána přímým přenosem Československé televize! Bylo zkrátka se na co těšit. A tak jsme probírali šance našich jezdců, ale hlavně to, jestli Ivy porazí Aga už zítra, nebo až za týden v Brně.
Večer jsme usedli k Televizním novinám. Hlasatelka Eva Linhartová se prokousala horou nezáživných příspěvků až ke sportu: ” Při treninku na zítřejší Velkou cenu NDR na Sachsenringu dnes havaroval tovární jezdec pražské Jawy Angličan Bill Ivy a utrpěným zraněním krátce po převozu do nemocnice podlehl. Bylo mu 27 let.”
Šok! Lapám po dechu… už vím, co znamená rčení – ledová ruka mu sevřela srdce. To není pravda! To nemůže být pravda! Mozek se zdráhá přijmout to, co slyšely uši. Mám pocit obrovské nespravedlnosti. Proč právě on?! Vždyť to byl “můj” jezdec.
Nedělní přenos sleduji v transu. Přesto dodnes slyším úvodní slova komentátora Luboše Pecháčka: ” Vážení přátelé, obloha pláče nad Sachsenringem.” Dodnes mám před očima záběr kamer na vlajky spuštěné na půl žerdi. Na prázdné místo v první řadě na startu, na kterém leží deštěm zkrápěná kytice růží… Dodnes si pamatuji i palcový titulek pondělního Rudého práva:” Tragédie na okruhu Sachsenring”.
O dva roky později, při své tehdy první návštěvě bývalé NDR jsem mimo jiné navštívil i tento okruh nedaleko Chemnitz. Obešel jsem pěšky tu tehdy osmikilometrovou trať a položil kytičku lučních květů u plotu v levotočivé zatáčce na vjezdu do Hohenstein-Ernstahllu v místech, kde skončil život jednoho z nejlepších jezdců, jaké jsem kdy viděl. Postavou malého, ale srdcem a výkony velikána, Williama Daniela Ivyho. Vzpomínka na něj je jednou z mých nejsilnějších, žel i nejsmutnějších…
